Ať žije peklo! :)

30.07.2014 15:04

Už dlouho jsem si říkala, že bych mohla sepsat nějaký ten zážitkový report z dálkoplazeckých běho-pochodů, ale nakonec vždycky zvítězila lenost a omluva, že reporty píše tolik lidí, že to vlastně píší i za mě, a já si ty jejich sakra ráda čtu :).

Pak se ale stalo něco, co mě přimělo přeci jen pár řádků „naškrábat“. Je to trochu sentimentální, tak se nezlobte. Seděla jsem si takhle v práci a opíjela se pocitem, že jednou mi vlastně vůbec nevadí dřepět u počítače s tupým výrazem v obličeji, a bez rozmyslu něco klepat do klávesnice. Protože ty nohy přece tak bolely a nemusela jsem nikam jít. Ani do lesa, ani na louky, ani se plazit do křoví, natož padat po šutrech. Když v tom přišla bouřka. Ucítila jsem jí ve vzduchu ještě dřív, než se viditelně setmělo a ještě než se rozfoukalo. To napětí, ta energie. Okamžitě jsem nazula botky, uklidila počítač a mazala ven. A co se nestalo? Jako zázrakem se chůze raněné laně přeměnila do ladné chůze šelmy, najednou nic nebolelo. Jako blázen jsem se smála lidem, co utíkali s deštníkem před kapkami a báli se blesků, když přeci je tak úžasné být uprostřed bouřky. Zmoklá jak slepice, ale naprosto šťastná jsem doběhla domů a došla k závěru, že přeci jen mi na Týništích něco chybělo, ale bohužel Olafe, to ani ty nedokážeš zařídit. Chyběla mi tam pořádná bouřka. Jako byla před pár lety na mém prvním ročníku, kde jsme se hodinu schovávali v podřepu v mokré trávě uprostřed louky, všude lítali blesky a já měla strachy slzy na krajíčku…co já bych za tu bouřku dala tentokrát :).

Tak teď ale pěkně od začátku. Na Šlápoty jsem se hrozně těšila, už dlouho, žila jsem vzpomínkami z minulých Šlápot a byla připravená sáhnout si až na dno sil (tahle část se vyplnila naprosto báječně), navíc víkend před Šlápotami, jsem dělala pouze podporu Romanovi na Eiger Ultra Trailu, kde byla tak fantastická atmosféra, že už jsem se musela i na pohled klepat nedočkáním. Jenže předstartovní příprava mi nevyšla tak, jak jsem plánovala. Trénink nula nula prd, kolena mi dávala najevo, jak moc se těší, bolestí, od rána mě bolela hlava a břicho s předzvěstí, že ano – jsem žena, a byla jsem nevyspalá jako dlouho ne. Přesně tak to má být :). Takže tři, dva, jedna, běžíme….

Všichni nasadili tempo, že by se za něj ani na desítce nestyděli, a brali to opravdu střemhlav, kopce, nekopce. Po kilometru mi v hlavě vyskakovaly malé otazníčky, po dalším vykřičníky a na třetím už jsem si neodpustila ani hlasový doprovod na téma magoři zatracení. Po oněch pár kilometrech jsem se vzdala tedy myšlenky, že bych se mohla držet té první skupinky, pak už i druhé a stalo se mi přesně to, co jsem nechtěla, zůstala jsem někde „mezi“. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Moje jediná taktika byla v koncích. Ono by to normálně nevadilo, kdybych třeba věděla, že mám mapy, nebo navigaci, nebo se aspoň podívala na ten zatracený itinerář. Nasadila jsem tedy výraz pološílené ztracené blondýny a s myšlenkami toho, že mě určitě někdo najde, se snažila dosprintovat skupinku přede mnou. Povedlo se a nebylo nic hezčího než vidět roj čelovek před sebou. To už jsem ale začala zjištovat, že vlastně minimálně na noční část nebudu žádnou z tihle věcí potřebovat, protože značení bylo tak geniální, že jsem se po malých blýskavých odrazkách teleportovala až do denní části. Někde ale v té části jsem potkala Katku, fajn pochodnici, co měla fajn tempo i fajn náladu, bohužel potom ale také dostala fajn křeče a měla jsem po fajn spolupochodnici a byla jsem zas fajn sama. Spolu jsme ale ještě probíhaly Rokytnicí, kde se střetly dva naprosto jiné světy. Normální lidé, co si užívali poutě a my světlušky, co tam probíhali. Nemělo to chybu. Na jejich výrazy a slova:“ Hale, další!“, „A to jsou holky!“, „Nechcete radši pivo?“, asi nezapomenu. No myslím, že bych „čučela“ asi dost podobně :). Ovšem nedokážu si představit, co bych si tam mezi těmi všemi lidmi počala bez přítele Romana, který na mě čekal na začátku města a dovedl mě na druhý konec..jak tam asi ostatní hledali ty značky? :o

A tak si tak přehopskáme město a začínají kopečky, nahoru a dolů, rozhledna, sjezdovka, hvězdičky, romantika, broučci…a pak to začne, kámen, au, kořen, kotník v nepřirozené pozici, neva cup, cup, křeč v břiše, chjo, cup, cup…kde je nějaká značka, no?..cup, cup..značko?...cup..cup…olafoznačko?...cup, cup…doháje….zastavuji…zoufale se rozhlížím kolem sebe, nikde nikdo…halo?..nic…poprvé vytahuji papír, nepomohlo, nevím vlastně ani kde jsem…hm…žádné světýlko, ale tak byla tu jen jedna cesta, uklidňuji se a už výrazně pomaleji vycházím kupředu, nechci zaběhnout někam daleko, kdybych byla špatně…po nějaké době už čirého zoufalství, narážím na cizince a to málem doslova, kdy on stojí v předklonu, drží si bolavé koleno a nevidí mě a já cupitám s hlavou otočenou na druhou stranu jak holub…promiň nechtěla jsem, jsi OK?..ale správná cesta huráá, přidávám a z té radosti zapadám až po kotníky do bažiny, juchů…nejde mi vytáhnout hůlka z bahna a tak tam chvíli bojuji a nadávám jako špaček…pak se vše ale zlepší, běžím na jednu z „vraceček“ a ta chůze jedné světlušky je mi povědomá..“Ahoj světluško, nejsi náhodou Zdenda?“, „Náhodou jsem.“ odpověděla světluška. A já mám pocit, že je vše OK, známá tvář, na chvíli se oba povzbuzujeme, sdělujeme si, co bolí a co ne, a co teprve začne bolet. Prostě oblíbené pochodářské pohádky :). Dole u kontroly pak potkávám Pavla, moc fajn človíčka, se kterým se pak držím až do druhé obrátky – občerstvovačky v Deštné. A moc jsem za něj byla vděčná, měl krásné tempo, pěkně jsme si popovídali, navíc ta jeho skvělá super svítivá čelovka, ta byla jako zázrak. Moje chudinka tak dvě hodky před rozedněním vypouštěla malinkatý kužílek světla a pak jsem ji radši zhasnula úplně. Což značně odnesly moje nohy, zakopla jsem během té doby asi tisíckrát, tak třikrát jsem měla hůlky v břiše, no moc velká paráda. A kdyby vás napadlo, proč jsem si třeba nevyměnila baterky, tak to bylo pro to, že v hlavě mi neustále naskakoval varovný signál, neztrácej toho klučinu v noci z očí, má gps, má navigaci a jako bonus je skvělý :).

Občerstvovačky byly také skvělé, obzvláště ty, kde jsem si mohla dát půllitr normální koly jako v Deštné. To se pak i do Polska jde mnohem lépe. V kopci potkávám Magdu a jejího spolupochodníka, mají dost ostré tempo a já si vzpomínám, jak mě na K100 předbíhali asi 5 minut před závěrem, to nebylo moc příjemné :). Ale tady se jich krásně držím, a možná jim lezu malinko na nervy, když už i pak říkají, že kam se podívají, tam jsem já :D. Pavel nás po nějakých tich kilometrech dobíhá a já mám zas svého spolucestovatele, z čehož jsme tak nadšení, až se z toho veleúspěšně na nějaký ten kilometr ztrácíme, protože jsme se zapovídali a nehlídali cestu. Takže znovu a lépe do toho. Po druhé občerstvovačce v Deštné pak troufale vyrážím na trasu sama a taky už to tak zůstane téměř do konce. Naivně jsem si myslela, že po Velké Deštné už to bude do cíle jen taková pohodička, ooo, jak já se spletla! Na trase začali ty správné „olafoviny“, prudké kopce skrze křoví nahoru, šotolina dolů, uff. V hlavě si rozebírám slůvko olafovina, Olaf + vina, je to jeho vina, grr :D. A začíná pekelně pálit sluníčko. Dalčích cca 30 km jdu v tom, že se s každým nádechem pozvracím, na dalších, že omdlím a pak už se smiřuju, že to nepřežiju. Zachraňuje mě nečekaná kontrola v altánku a malinká naděje, že to přežiju, se vrací. A ještě větší šok jsem měla, když jsem cestou nahoru potkala jak Péťu, tak Evču, vedoucí dvě závodnice. Cože, já jsem takový kousek od nich? Nicméně si říkám, že cesta ještě dlouhá a závodit se mi moc nechce, protože ony tempo určitě udrží, kdežto já budu ráda, když dojdu. (nakonec jsem to mohla zkusit, ale co :)).

Opravdové zlato nacházím v Romanovi, který mě sleduje na trase a kde probíhám kolem silnice, tak tam je, a má pro mě připravené buď dobré jablíčko, nebo vychlazenou kolu, úžasnější podporu jsem si nemohla ani představit. Když mě napadaly myšlenky na vzdání se, tak on byl ten, co je zahnal, přece už jen kvůli tomu, že kvůli mně tráví svůj volný den v autě, tak prostě vzdát nemůžu. A tak bojuju, se svou hlavou, s horkem, ve kterém se snad nedá ani normálně dýchat, s křečemi v břiše, které mě co pět minut donutí jít až do podřepu a taky s nohou, která se od 40 km odmítala ohnout v kotníku a v nártu. Pokukuji po lidech v bazénech, představuji si, jaké je to sedět a pít studenou vodu a těším se na každý stín. Jenže kde je stín, tam jsou komáři, juhůů, další zpestření, utéct se jim nedá a tak asi po minutě běhu v lese, mám zhruba dvacet kousnutí. Tentokrát nadávám zcela hlasitě a vymýšlím nové nadávky:D. Tím se nějakou dobu zabavím...Ale jinak si to užívám, prostředí je nádherné, na obloze mráčky jako namalované a konec se pomalu a jistě přibližuje. Jenže pak dojde voda. Osm kilometrů před koncem. Moje odhodlání doběhnout to, se ztrácí. Mám žízeň, mám hlad a přestože jídlo mám, nemůžu jíst, protože bych měla ještě větší žízeň. Začarovaný kruh, a tak se ploužím, a smutně koukám, jak mě lidé předchází. Je mi špatně. Vyhlížím Romana, který slíbil, že mi přijde naproti. Třeba bude mít vodu? Je mi ještě hůř. Najednou se objeví známá postava, hurááá, dokonce vyloudím úsměv..jenže, nemá vodu a tak jsem zlá a nedokážu to ovládat, hlásí mi tři kilometry do konce a mně přijde, že to nikdy nemůžu dojít. Kdybych měla v sobě nějakou vodu, tak se snad rozbrečím, jenže nemám a tak polykám akorát doušky hysterie.

Ale! Štastně to dopadlo, hala se objevila a s ní i potlesk ostatních. Taky voda, spousty vody :D

A jako bonus, třetí krásné místo. A taky aspoň zahřmělo…:).

Na závěr bych moc chtěla poděkovat úplně všem, kterých se pochod týkal, Olafovi a organizátorům, kteří to pro nás tak bezvadně naplánovali a zorganizovali, účastníkům, protože jsou všichni skvělí a nemají daleko k dobrému slovu a povzbuzení, a obrovské díky Romanovi, co bych si bez tebe počala :). A samozřejmě díky všem, co na mě mysleli a fandili!

Tak příště zas, lépe a snad trochu připraveněji… už se těším! :)